Co rozumíme „ikonizací“?

Ikonizace je proces, kterým je vnitřní obsah nějaké formy nahrazován formou samotnou. Zažijeme-li něco velmi silného, zvláště pak něco metafyzického, snažíme se občas toto sdělit svým bližním, rozdělit se o radost z toho, co jsme poznali. K tomu používáme slova, někdy lépe, někdy hůře vystihující popisovaný stav mysli. Tento stav mysli, pocit či strukturu obvykle nějak nazveme a daný termín nám pak slouží k výpovědi o něm. Zprvu název, náš popis, je spouštěcím mechanismem k samotnému zážitku, stačí si vzpomenout na (řekněme pro příklad) „Nesmírnost Boha“ a vybaví se nám daný zažitý pocit, opět se dostáváme do onoho zážitku. Po čase a po mnoha užitích tohoto popisu však dochází k tomu, že vzpomínka bledne, název sám již tak přesně nevytvoří daný zážitek, máme pouze nejasný pocit, že k tomuto vyjádření slovnímu existoval i vnitřní stav, že jsme kdysi byli z „Nesmírnosti Boha“ ve vytržení.

Pokud se nadále nevzdáme takového popisu, například z toho důvodu, že jsme si mezitím nad tímto popisem vytvořili složitou metafyzickou teorii, po nějaké době popis sám zůstane prázdný, stane se z něj pouze ikona, ke které se upínáme, která však nemá žádný smysl. Z živoucího zážitku se tak stane dogma, abstraktní forma, která pouze svazuje naše další myšlení, která však už nemá co říci ani nám, ani našim bližním.

Kdyby zážitek byl vodou, která se skrze nás prolila, název je nádobou, do které jsme tu vodu uzavřeli, aby nám neutekla. Když pak vykládáme o zážitku jiným, dáváme jim z této nádoby napít, když si zážitek vyvoláme pomocí tohoto názvu vnitřně, pijeme z ní my sami.

Avšak nádoba není bezedná. Čím déle pijeme, tím méně vody v ní zbývá, až jednou zjistíme, že je úplně vyschlá. Pokud z ní znovu chceme pít, zjistíme, že není co, že nádoba je sice hezká, ale prázdná. Dáváme-li z ní napít jiným, setkáváme se pouze s nepochopením, v horším případě s tvrzením, že v nádobě nikdy žádná voda nebyla, že jsme si ji tam vytvořili sami svou představivostí.

Mezi mágy i mystiky je mnoho lidí, kteří si drží své nádoby, ačkoli voda v nich už dávno není, kteří si ony nádoby spletli s vodou, která v nich kdysi přebývala. Ovšem prázdná láhev od piva není pivem.

A nikdy jím nebyla.

Jestliže se nám něco podobného stane, nezbývá nežli čekat na další, jiný zážitek, který by nás opět naplnil, my si opět vytvořili nádobu…. A opět ji po nějaké době změnili v pouhou ikonu daného stavu mysli.

Opravdu se nejde ikonizaci vyhnout?

První metodou, která člověka, odhalivšího tento fenomén napadne, je o svých zážitcích pomlčet, nevyprávět o nich lidem, kteří je sami nemají. Totiž - člověk, který sám nemá nádobu se stejnou vodou, potřebuje se napít daleko více nežli ten, který pouze smočí rty, aby zjistil, že jde o stejnou tekutinu, jakou on má uzavřenou v nádobě svojí.

Tímto způsobem se proces ikonizace podstatně zpomalí, nicméně díky tomu, že z oné nádoby pijeme i my sami, vody přesto ubývá. Je proto potřeba, krom samotného „neprofanování“, co nejvíce zvětšit své osobní zásoby.

Nejlépe tak, že zážitkem naplníme co nejvíce forem, do kterých se daný zážitek vejde, případně rozšířením oné formy. Místo pouhé „Nesmírnosti Boha“ tak může tentýž zážitek nést třeba i „Nekonečná láska“ či poněkud postmodernější „Fraktálnost Boha“. Hrajeme si tak s formami, které vyjadřují tentýž pocit (z tohoto důvodu nejsou uvedené příklady příliš výstižné, nicméně princip je zřejmý), jsou méně svazující, protože každá z nich vyjadřuje trochu jiný aspekt.

Přesto však k ikonizaci dochází, byť, dá-li Bůh, můžeme takto bez problémů překlenout doby mezi jednotlivými zážitky, které tyto formy znovu naplní obsahem.

Druhou možností je rozšíření oné formy, například místo „Nesmírnosti Boha“ můžeme pouze rozpřáhnout ruce, vyvalit oči a vyloudit ze sebe táhlé „Óm“. Tento způsob je snad ještě lepší, jednak proto, že už přirozeně brání profanaci, jednak proto, že pokud u nás samotných opravdu dokáže vyvolat daný zážitek, upíjíme z opravdu velkého rezervoáru.

Problém této metody spočívá v tom, že jemná a téměř neomezující bublina, která drží vodu, aby se nerozlila a neodtekla, může ze dne na den prasknout… a pak sice nehrozí nebezpečí ikonizace, zbožštění vyjádření na úkor zážitku, avšak najednou stojíme, vnímáme prázdnotu formy…ale kýžený výsledek se prostě nedostaví.

Jak nejlépe?

Magická práce spočívá (také) v tom, aby proud vody nikdy nevyschl. Pokud tato voda vyvěrá z nás, můžeme nabírat do libovolných forem a po doušcích rozdávat, můžeme se kdykoli napít, aniž bychom odněkud upíjeli. Magická práce spočívá v rozšiřování onoho pramene, jeho čištění, utírání prachu, který dopadá na rám zrcadla.

Ještě lépe? Ne – jinak – a přitom stejně.

Zážitek přijde, naber si, jestli chceš, pij, dokud můžeš. Buď si předem jist, že se nádoba vyprázdní a že možná přijdou suchá léta. Vyprázdněnou nádobu odlož, nezatěžuj s ní ostatní, mají svých nádob dost. Buď nad tímto koloběhem. Kde je tu místo a na něm prach?

Zpět.

Proces ikonizace je vidět jak v hlavních náboženstvích, tak i v osobních filosofiích jednotlivců. Poznané, avšak ikonizované vědění tak často tvoří základy teorií, které však tím pádem nestojí na samotných zážitcích, ale pouze na vlastnostech forem, do kterých bylo kdysi ono vědění uzavřeno. Náhodou jsme uzavřeli prožitek „Boha“ do nádoby s uchem, tehdy to mělo smysl, protože ucho nebo bez ucha, stejně vždy šlo o obsah a nikoli o tvar formy. Pokud jsme si ovšem nevšimli proběhnuvší ikonizace, najednou máme pouze formu, krajáč s nápisem „Bůh“. A jelikož už nemáme jiného posouzení nežli skrze formu, tvoříme teorie o tom, jak velké ono ucho musí být, jaké barvy je… a pokud někdo snad náhodou prohlásí, že on má „Boha“ v hrníčku či misce, odsoudíme ho coby bludaře.

Jak trapné je, že i taková náboženství, jako jsou křesťanství či islám, bez jakýchkoli skrupulí pracují v masovém pojetí s ikonami místo živého, prožitého Boha.