Vědění je opak vědomosti, řekl Ladislav Klíma.

Rozhodně je nutné souhlasit v tom, že vědění a vědomost nejsou ty samé věci. Kdo někdy sledoval vědomostní soutěže, jistě neshledává nic divného na tom, že vysokoškolský profesor snadno prohraje se skladníkem ve šroubárně, jelikož neví, čím se platí v Zambii (1 kwacha = 100 ngwee). Přesto shledáváme, ze vysokoškolský profesor MÁ opravdu jaksi větší vědění (je to vědec) nežli skladník, ačkoli možná nemá stejně obsáhlé vědomosti.

Co je tedy ono vědění? Vědění rozhodně sestává i z toho, že onen vysokoškolský profesor je schopen své vědomosti využívat efektivněji, nežli skladník (v opačném případě by on byl skladníkem a skladník by dělal něco lépe placeného). Ze zdánlivě nesourodých informací si je vědec schopen poskládat skládačku, chápe vztahy jednotlivých elementů. Chtělo by se říct, že vědění je o vztazích, vědomosti o datech.

Pokud bychom s tím snad i souhlasili, je zajímavé se zeptat – může existovat vědění, aniž by bylo vázáno na nějaká data? Můžeme říci něco obecného o vztazích, aniž bychom věděli, na jaké vědomosti budou aplikovány?

Minimálně praxe ukazuje, že vědění může existovat i bez vědomostí, resp. že je možné vědění po jeho získání odabstrahovat od vědomostí, na kterých jsme je získali. Navíc, ukazuje se, že toto abstrahované vědění má poměrně široké uplatnění. Je poměrně známo, že jak filosofové, tak absolventi přírodních věd jsou schopni se uplatnit v podstatě kdekoli.

Jelikož umí myslet.

Umění myslet má k vědění nepochybně velmi blízko. Pokusme se rozebrat, v čem toto umění spočívá. Studenti se po dobu studia zabývali mnoha problémy na různých úrovních abstrakce. Jsou schopni velmi pečlivě třídit vědomosti, rozkládat je na jejich vlastnosti a naopak je pak  podle jejich vlastností skládat do vědomostí nových. Řešení každého problému je již ukryto v jeho zadání, studenti jsou cvičeni v přeskupování zadání tak, aby se v novém uskupení řešení stalo triviální vědomostí. Na to se musí začít orientovat v prostoru vědomostí, vytvořit si v tomto prostoru ruce, vnímat tvary jednotlivých vědomostí a vidět, které vědomosti do sebe zapadnou. Orientaci i ruce získají dlouhodobým tréninkem, kterému se říká vzdělávání.

Poté, co jsou k tomuto vnímání (byť většinou neuvědomělému) vycvičeni, je možné ho abstrahovat od vědomostí, na kterých bylo cvičeno, a případně jej uplatnit na vědomosti jiné. Toto vnímání přetrvává.

V celém tomto se pochopitelně skrývají problémy. Jestliže student není dostatečně vnímavý, neosvojí si ani tak orientaci v abstraktním prostoru vědomostí, jako spíše si zapamatuje několik vyběhaných cestiček, které ze zkušenosti řeší naprostou většinu problémů. Pak pochopitelně, postaven před problém jiný, je takový člověk bezmocný, pokouší se aplikovat své metody, které však nedávají kýžené výsledky. Pokud se toto stane ještě při studiu, je žák na tuto skutečnost upozorněn zhoršeným prospěchem. Pokud se ale takový problém vyskytne po absolvování školy, může díky nemožnosti verifikace „kýženosti výsledků“ vést k zaslepenosti, dogmatismu a hulvátství.

Zpět.

Vědění, pokud jsme neudělali chybu, je tedy schopnost  orientovat se a pracovat v prostoru vědomostí. Je to znalost, JAK se věci mají.

K magii.

Všechny věci vznikly z jediné věci přizpůsobením. Jaké bylo toto přizpůsobení? Vědění je cit pro toto přizpůsobení, je to cit pro to, jak jednotlivé věci vznikají z druhých, jak na sebe působí,  jak vznikají a zanikají, je to cit pro krásu, pro život.

Vypráví se: Mistr čajového obřadu urazil samuraje, ten ho vyzval na souboj. Čajový mistr byl zničen, nikdy neporazí samuraje, neumí ani držet meč. V nouzi navštívil zenového mistra, aby mu poradil, co má dělat. Zenový mistr mu řekl, aby v souboji vzal meč, zvedl ho nad hlavu a dělal vše, jako by byl uprostřed čajového obřadu. Čajový mistr poděkoval a zařídil se podle toho, takže když začal souboj, zvedl meč nad hlavu a byl myšlenkami uprostřed obřadu. Samuraj, když to uviděl, odhodil meč, kleknul mistrovi k nohám a prosil ho, aby ho nezabíjel.

 

Proč to samuraj udělal? Kdyby zaútočil, snadno by vyhrál, protože čajový mistr neměl jedinou vědomost o zacházení s mečem. Přesto však, mistr čaje měl vědění, uměl se bezchybně pohybovat mezi jinými vědomostmi, mezi vědomostmi o čaji, věděl JAK. A s tímto JAK zvedl meč nad hlavu. Samuraj pochopitelně poznal, že mistr má vědění, nemohl však tušit, že nemá žádné vědomosti, proto předpokládal pro sebe nejhorší variantu.

 

Bylo řečeno, že vědění je cit pro přizpůsobení jediného, cit pro Stvoření. Proč by tedy nemohlo být možné z vědění samotného a jediné informace, například o meči, pouhým citem vytvořit celé bojové umění? Neuměl tedy mistr čajového obřadu s mečem zacházet doopravdy, nevyhrál by nad samurajem?

Domnívám se, že nikoli.

Bůh snad stvořil svět za 7 dní, ale trvalo ještě notný čas, nežli se na světě objevila letadla, televize či počítače.

Představme si, že stojíme obklopeni tmou uprostřed labyrintu, místo osvětluje jen louč, kterou si svítíme. Víme, určitě, že východ leží před naším čelem, možná i někde jinde, ale tím směrem určitě. Začneme labyrint systematicky zkoumat. Některé chodby končí, jiné vedou dále, aby se příliš zatočily od našeho směru, zkoumáme křižovatky, kreslíme mapu. Po nějaké době snad nakonec najdeme cestu z labyrintu ven, možná tu, kterou jsme hledali, možná úplně nějakou jinou.

Stejně na tom je i onen čajový mistr. Ví kterým směrem by měl jít, vidí, které chodby jsou uzavřené rovnou, některými chodbami se ovšem musí vyjít, aby bylo vidět až na konec. Některé chodby se musí zkusit, některé pohyby mečem, které nikam nevedou, musí být vyzkoušeny, aby se zjistilo, ze jsou k ničemu. Velmi dlouhý proces, kterým se rodí něco nového.

Nejefektivnějším způsobem, jak se čemukoli naučit je začít chodit do příslušné školy.

Vědění však rozhodně usnadňuje učení, jelikož zaručuje správné pochopení výkladu, je-li tento také podáván vědoucím člověkem.

 

Ještě jednu vlastnost toto vědění má. Jelikož je abstrahováno od vědomostí, na kterých vyrostlo, je v jistém smyslu pro všechny, kteří vědí, stejné. Proto se poznají mistři různých oborů a nakonec se shodnou.

 

K dobru.

Dobro má, mělo a bude mít jednu nepříjemnou vlastnost – bude vždy s sebou jako přívěsek tahat i zlo… a málokdo byl, je a bude schopen rozlišit, které z těch dvou je dobro a které zlo. Říká se tomu relativita, subjektivita dobra a zla. Něco se tane, my se o tom dovíme a řekneme – „to je zlé“. Přitom jiný by řekl, že to bylo to nejlepší, co se mohlo stát.

Posuzovali jsme vědomost. Dozvěděli jsme se o něčem, zažili jsme něco, posuzujeme, co se stalo. Vždy sklouzneme k subjektivismu.

Dobro, pokud má být nezávislé na našem úsudku, musí spočívat v tom, JAK bylo něco použito, JAK bylo něco provedeno. Bylo to v souladu s věděním nebo v nesouladu, skřípalo to, bylo to neohrabané? I čin je přizpůsobením jediné věci. Bylo toto přizpůsobení v souladu, nebo v nesouladu se Stvořením?

Všichni, kteří vědí, se na takovém hodnocení shodnou.